Crashkurs v Pleši

To s češtinou bylo víceméně nedopatření. V létě 2010 jsme se uchýlili na venkov u Schönsee, moje přítelkyně a já, abychom společně psali kriminální román, který se měl odehrávat výlučně v Norimberku. Ale pak se do toho vplížily mimovolně Česko a Horní Falc jako místa děje, což mělo mimo jiné za následek, že jsme si – po intenzívním listování v českém telefonním seznamu – vymysleli postavu policejní úřednice Ivany Šimákové z Plzeňského inspektorátu pro zbraně, střelivo a výbušniny.

Toto rozšíření našeho románu vyústilo opět do studování různých praktických a teoretických reálií, v jejichž průběhu jsem v norimberské městské knihovně držel v rukou nejen Návod k použití pro Česko od Jiřího Grůši, nýbrž najednou také expresní kurz češtiny od vydavatelství Langenscheidt. “Expresní kurz” znělo mnohoslibně – jako kdybychom měli za několik týdnů sedět v české hospodě a já bych nám nejen v plynulé češtině objednal ledovou kávu, ale docela ležérně bych klábosil s číšníkem o jeho rodině, nebo o fotbalovém mistrovství světa, a moje přítelkyně by žasla. Anebo by zbledla závistí.

O několik týdnů později jsme seděli jednoho horkého srpnového dne skutečně na terase české hospody. V Pleši, hned za hranicí, aby úniková cesta k mateřštině nebyla tak dlouhá, neboť já jsem mezičasem musel nabýt zkušenost, že takzvaný expresní kurz v žádném případě nemůže být probrán v expresním tempu. Co se mne týče, tak já jsem dosavadní cestu učebnicí urazil ani ne procházkovým tempem, nýbrž spíše jako posunovací lokomotiva a v tom čase jsem se nacházel v 6. nebo 7. lekci z celkem dvaceti. Přece jen, objednat jsem si již uměl – “Dáme si jedno pivo a jednou kolu, prosím!” –, ale naléhavě jsem doufal, že nebudou následovat doplňující otázky jako “tmavé nebo světlé pivo? A kolu s ledem, nebo bez?”. Nepřišly žádné, díky Bohu. Ale nepřišli ani nápoje a já jsem začal přemýšlet, jestli jsem snad omylem neřekl “My bychom rádi žádné pivo a žádnou kolu!”

Přišli noví hosté, objednali si, dostali své nápoje a jídla, jiní hosté zaplatili a odešli – zatím co my jsme dále prahli žízní. Přirozeně, v případě nutnosti bych byl mohl reklamovat německy, neboť ta číšnice mluvila, jak jsem si všiml, tak dobře německy, jak bych já rád mluvil česky, ale moje ctižádost mi to zakázala. A přirozeně bych byl v češtině rád reklamoval ve zdvořilém konjunktivu – “Bylo by to možné, že jste naše nápoje zapomněla?”, ale tak daleko jsem ještě nebyl. Tudíž jsem řekl: “Promiňte, prosím! Máme velký žízeň! Přineste nám pivo a kolu!” Číšnice se omluvila, řekla ještě cosi česky, čemu jsem nerozuměl, a přinesla nápoje.
Snad řekla: “Nebylo to vůbec špatné, ale poprvé – správně se říká velkou žízeň, protože žízeň je ženského rodu a podruhé, musíte se ještě bezpodmínečně naučit konjunktiv!” – já nevím. Přítelkyně každopádně tvrdila, že moje čeština prý zněla “docela opravdově”, a od té chvíle již nebylo cesty zpět. Já tímto jazykem nikdy nebudu umět mluvit, pomyslel jsem si, ale snad bych mohl tu a tam takto udělat dojem na dívku, která bude považovat moje lámání jazyka za plynulou češtinu.

Elmar Tannert