Jak mluvím?

Lucie je učitelkou hudby. Proto mi velmi soustředěně naslouchá, když mluvím česky, a zřídkakdy zůstane přitom vážná. „Opravdu to není myšleno ve zlém“, řekla nedávno s úsměvem. „Ale tvoje čeština … víš, tvoje gramatika je vlastně velmi dobrá. Jen máš takový legrační přízvuk a to zní tak … tak … tedy, u nás bychom řekli ,roztomile’!“

Ze začátku jsem si s tímto slovem nevěděl rady, protože v mých uších znělo jak pozitivně, tak negativně. Předponu „roz-“ znám totiž ze sloves, kde často označuje prudké, snad dokonce násilné jednání, nebo přinejmenším jednání, při kterém se věci, nebo lidé oddělují, nebo se rozcházejí. „Rozejít se“ se říká, když se nějaký pár do budoucna vydá každý vlastní cestou, „rozloučit se“ když je naděje na shledání a když se v restauraci chci podělit s někým o porci, použiji sloveso „rozdělit si“. To jsou ty nevinné příklady. Existuje ale i „rozdrtit“, „rozkousnout“ nebo „rozlomit“.

Druhá část slova, které jsem rozuměl, „mile“, mi zněla naproti tomu v uchu mile, protože znamená přesně to. Jenže, co mělo to slovo znamenat dohromady? Začal jsem po něm pátrat. Nejdřív ve slovníku. „Liebenswürdig“, „entzückend“, „reizend“ jsem našel v Langenscheidt. To mi sice malinko pomohlo, nechalo ale otevřenou otázku, co je na tom tak legračního, když někdo zní „liebenswürdig“? Vyťukal jsem „roztomilý“ do online slovníku seznam.cz a vrátilo se mi „goldig“, „niedlich“, „putzig“. Pomalu jsem začal mít tušení … Přesto jsem nebyl ještě spokojen. Na slovníky se již stoprocentně nespoléhám a kromě toho se určité slovo správně pochopí teprve pak, když ho poznáme v různých souvislostech.

Přišel mi na mysl text mého posledního blogu. Co tam můj překladatel udělal  z mé „ süße Maus Isabella“? Aha, „roztomilou kočku“ … ale co se mne týče, já jsem přece spíše kocour, než kočka.

Došel jsem si do regálu pro mou sbírku českých knížek pro děti. U malého krtečka jsem to slovo nenašel, i když bych ho tam byl nejspíš očekával. Otevřel jsem knihu “Mini-Pohádky skřítka námořníka”. Dvanáct jsem jich musel pročíst, než jsem to v příběhu o kouzelném náprstku našel: Chudou švadlenku Madlenku potká v lese stařenka, která ji prosí o pomoc, protože musí ušít sukénky pro své „roztomilé lesní víly“.  „Lesní víly“ jsou německy Waldfeen – jenže které německé přídavné jméno se k nim nejlépe hodí? „Liebenswürdig“ v žádném případě. „Entzückend“ také ne. Nejspíše asi „niedlich“ … Ale je to jedno, jak se to přeloží – chtěla mi snad Lucka říct, že to zní jako od kouzelné víly, když mluvím česky? Chvíli jsem byl sebou samým a mým pohádkovým šarmem zcela uchvácen. Pak mi ale svitlo, jak to musí být komické – šedovlasý padesátník, který mluví jako malá roztomilá víla.