Prezident Obami

Svět českých přivlastňovacích zájmen dělá na začátečníka zpočátku přehledný dojem: můj/mein, tvůj/dein, náš/unser, váš/euer. Ke slovíčku „svůj”, které se do němčiny mimovolně překládá jako „sein”, se ovšem ve slovníku nachází celá řada ekvivalentů: „můj, tvůj, jeho, náš, Váš, jejich”, a to ve spojení s upozorněním: „svůj se vztahuje vždy k podmětu stejné věty”.

To zní jako problém, kterému je lépe se vyhnout. Což jsem také udělal, ale jen do té doby, než mi toto pravidlo bylo názorně demonstrováno v jednom komiksu Lucky Luke. Tam volá opozdilý cestující k vyjíždějící lodi: „Můj kufr! Chci svůj kufr!”. V obou zvoláních chce tentýž kufr. „Můj kufr” – „mein Koffer”, jasně. Jakmile se ale ve spojení s „já chci” dostane do věty podmět, kterému kufr patří, musí se zájmeno změnit na „svůj”. A to není každému hned jasné. „Chci můj kufr” je tedy špatně, jakkoliv si jako zahraniční majitel kufru přeji, aby byla česká gramatika v tomto ohledu reformována.

Cesta od pochopení k zažití určitého pravidla může být někdy velmi dlouhá. Následovalo tedy období, v němž jsem se nedostal přes padesát procent správného odhadu; zřídka kdy máme v rozhovoru dostatek času, abychom pečlivě přemýšleli nad vhodným zájmenem. Na opravdu sporné případy jsem však nikdy nenarazil – dokud jsem se nedostal do situace, kdy jsem někomu musel říci: „Napište mi prosím Vaše telefonní číslo”. V tomto okamžiku jsem měl pocit, že selžu na mezeře v české gramatice. Existuje v rozkazovací větě podmět? Přesto jsem se rozhodl, se špatným svědomím, pro variantu „Napište mi prosím svoje telefonní číslo”, i když se mi zdálo, že je dost dobrých důvodů říci také: „… vaše telefonní číslo.”

V mém bytě se mohou válet chuchvalce prachu, mé auto mělo být již dávno vyklizeno od haraburdí a mělo projet myčkou – ale v otázce jazyka se stávám fanatikem na pořádek. V jedné klidné chvilce jsem hledal vhodnou příkladovou větu v učebnici „Čeština pro život” a objevil jsem, že se zjevně i rodilí mluvčí tu a tam pohybují na tenkém ledě. „Řekněte mi vaše jméno a adresu”, říká prodavačka v psané verzi zákazníkovi, avšak na učebnicovém CD slyšíme na tomto místě: „Řekněte mi svoje jméno a adresu.” Předpokládal snad autor dialogu, že požadavku na sdělení jména a adresy nebude vyhověno, zatímco mluvčí se domnívala opak a vycházela z podmětu ve větě?

Při dalším výletu do Česka jsem se přehraboval v knihkupectvích, hledaje nějakou příručku a získal jsem knihu „Pište správně česky”. Ani tam jsem nenašel řešení problému, nicméně se mi toto dílo stalo biblí, která mi zvěstuje veselé poselství, že ani Češi samotní nejsou si svou řečí vždy zcela jisti. Tak například u ženských podstatných jmen v sedmém pádě množného čísla existují koncovky -ami a -ama vedle sebe, mohou být ale přiřazeny rozdílným jazykovým úrovním, takže mám nyní přinejmenším v následujícím jasno: Americký prezident se jmenuje jen hovorově Obama – v českém spisovném jazyce se ovšem musí jmenovat Obami.

Elmar Tannert
překlad Vladimír Dobrík