Malý dům

Existuje jedno slovo, které v Bavorsku vyvolává vzpomínky na staré folklórní filmy, nebo na prázdniny u sedláka, a s kterým se asociuje jistý druh, řekněme rustikální nostalgie. Proto také Bavor pociťuje silné nutkání k tomu, aby toto slovo používal, jakmile zjistí, že existuje i v češtině, avšak neměl by to za žádných okolností dělat, ledaže by byl opravdu mezi velmi dobrými přáteli a v uvolněné náladě, dostavující se obvykle po asi šesti až sedmi pivech – která na druhé straně, díky jimi způsobenému tlaku na měchýř, dávají důvod k tomu, aby to slovo použil.

Znalec to dávno tuší – řeč je o “hajzlu”, který je přímým příbuzným bavorsko-rakouského slova “Häusl”, tedy onoho malého dřevěného domečku, který se rád prezentuje s vyřezaným srdcem na dveřích a, slušně přeloženo, by se jednoduše jmenoval “domeček”. V hostinci s patřičně původním prostředím by se Bavor v kožených kalhotách nebál zeptat na “Häusl” místo toho, aby se ptal po toaletě, což by jej v Česku mohlo stát hlavu. Tam to slovo již dávno opustilo rovinu ilustrací ze selského prostředí a, používáno ve vokativu hlavně jako “ty hajzle”, se stalo drsnou nadávkou, která by se zpětně musela překládat jako „du Scheißhaus!“ Zdá se, že existuje i ve variantě “hajzlík”, alespoň si myslím, že jsem ji slyšel ve zfilmování Švejka s Rudolfem Hrušínským.

Tu se nedá již nic zachránit, ani květnatou zdvořilostí: “Prosím mnohokrát o omluvu, že Vás obtěžuji – byl byste od té laskavosti a sdělil mi, kde se ve Vašem ctěném chrámu pohostinnosti nachází hajzl?”

Mohl bych se přirozeně vydat na přednáškové turné křížem krážem Českou republikou. Při mých výletech mi byly v nejedné vesnici nápadné ladem ležící staré socialistické kulturní domy. Ty bych mohl opět naplnit publikem tak, že bych oznámil na plakátech: ”Dnes večer: Pravda o hajzlu. Vstupné: jen 100 korun.” Anebo založím sektu, hajzlovou sektu. Nepožadoval bych, aby její přívrženci uctívali hajzl; jen by jej museli ve snaze o pravdivost uznat tím, čím ve skutečnosti je, totiž domečkem.

Do té doby zůstává problém, že věta “musím na hajzl” je právě tak tabu jako minisukně v Saudské Arábii. Jak tedy vyjádřit tuto potřebu, aniž by to vyvolalo pohoršení? V jednom učebnicovém dialogu jsem našel nedávno formulaci “musím si odskočit”, která by německy v doslovném překladu zněla „ich muss mir wegspringen“ a nevyhnutelně by evokovala představu národa hopsajícího na způsob klokanů. To raději půjdu potajmu na hajzl – aniž bych o tom ztrácel mnoho slov.

Elmar Tannert