S češtinou po Ukrajině

Moje přítelkyně a já jsme dostali pozvání do Charkova, partnerského města Norimberku na Ukrajině. Brzy v nás začal dozrávat plán, abychom oficiální literární misi rozšířili o neoficiální část: Letadlem do Lvova a odtud s pronajatým vozidlem 1.000 km napříč zemí.

Poté, co byly letenky a nájemné vozidlo objednány, byli jsme přáteli a příbuznými upozorněni na zneklidňující videa na YouTube ukazující prekérní situace v ukrajinské silniční dopravě nebo osvalené chlapíky svlečené do půl těla, kteří předvádějí, jak holou rukou zatlučou hřebík do prkna. Jistou naději jsem čerpal jedině z mé naivní důvěry v příbuznost slovanských jazyků, jakož i z toho, že v mých mladých letech jsem navštěvoval v centru dalšího vzdělávání kurz ruštiny pro začátečníky. Sice umím sotva ještě říct nějaké slovo, ale přinejmenším dovedu rozluštit písmena azbuky.

Jako nejdůležitější věty jsem si zapamatoval „My jsme z Německa“, „Máte volný pokoj?“, „Kolik to stojí?“ a „Může se zde kouřit?“, přičemž mne ukrajinští známí odrazovali od toho, abych používal tu první větu – „jinak zaplatíte dvojnásobnou cenu“, tvrdili. Tento výrok mne posílil v mém rozhodnutí, mluvit v kritických situacích jen česky.

Abych to řekl hned předem: Jednoznačné závěry nelze bohužel vyvodit. Někdy fungovala moje čeština tak dobře, že mne považovali za Poláka, jindy zase nebyla možná žádná verbální komunikace, i když jsem mou češtinu den ode dne stále více okořeňoval ukrajinskými slovíčky a také jsem se pokusil přizpůsobit spíše střízlivou českou intonaci zpěvnému ukrajinskému spádu řeči.

V jednom lokálu v Umani nezbylo ani servírce ani nám nic jiného, než napodobovat hlasy zvířat, jelikož jsme slovo „kačka“ na jídelním lístku mylně interpretovali jako kočku – ve skutečnosti se ale jednalo o kachnu, zatímco kočka, jak teď víme, se řekne „kiška“. U policisty, který nás zastavil, protože jsem na kruhovém objezdu nedbal přednosti v jízdě, mi moje čecho-ukrajinské Esperanto zjednalo jisté body sympatie, takže jsme vyvázli s poměrně nepatrným úplatkem deseti Euro, ale největší úspěch ve smyslu porozumění mezi národy jsem si připsal k dobru v rozhovoru s jednou selkou, která na okraji silnice nabízela k prodeji houby – rozhovor, který si zaslouží, aby byl na tomto místě zaznamenán:
– Dobrý den, my jsme turisté z Německa. Je tohle silnice do Čyhyrynu?
– Turisté? Odkud? Jste z Ameriky?
– Ne, z Německa.
– Z Německa? A to přijíždíte autem, abyste se podívali na Ukrajinu?
– Ano, proč ne? Je tady hezky.
– Z Německa! Autem! A rozumíte ukrajinsky! To mne těší, že se spolu bavíme!
– Znáte Německo?
– Neznám, vždyť je to tak daleko! Viděli jste moje pěkné houby? Nechcete si nějaké koupit?
– Velmi pěkné houby, ale to bohužel nejde. My nemůžeme houby vařit.
– Ale můžete se naučit, jak se houby vaří. To není těžké!
– Ale ne, já mám na mysli, my víme, jak se houby vaří, ale nemáme s sebou žádnou kuchyň. Jede se tudy do Čyhyrynu?
– Ano, již jen tři kilometry a jste tam. Vy jste tedy z Německa a my můžeme spolu opravdu rozmlouvat! To mne tak těší!

Mohu se jen domnívat, že ta mladá venkovanka bude až do konce svého života pevně přesvědčena, že němčina zní jako hodně chybná a rudimentární varianta ukrajinštiny. Ale jak již bylo řečeno: jednoznačné závěry, jak funguje čeština na Ukrajině, nelze učinit, snad kromě jednoho: bez češtiny by ta cesta měla jen poloviční šarm.

Elmar Tannert