Jako pán z Nemanic v Lískové

Němci mají někdy problém se svým “ä”, a obzvláště potom, když jej mají vyslovit dlouze, jako například slovo “Käse”. V Severním Německu z Käse udělají Keese, v Bavorsku zase Kas. Správně protažené “ä” je v Německu slyšet pouze tehdy, když někdo hledá slovo: Já – äh – jsem chtěl říct – äh, že – äh …” V Čechách naopak s touto hláskou nejsou žádné problémy, neboť tam zní “e”, jedno jestli krátké nebo dlouhé, vždy jako německé “ä” a je to tak běžné, že Němec, který neovládá češtinu, může nabýt dojmu,  že se lidé v sousední zemi nemůžou “vyžvejknout”.

“Proč vlastně říkají neustále, äh?” zeptal se mě jednou jeden známý, poté co ve známé české hospodě v Norimberku v “Hospodě Kaiserburg” chvilku odposlouchával hosty u vedlejšího stolu. “Neumějí správně česky?” “Umí”, odpověděl jsem, “umí. Ačkoliv je to jazyk velmi těžký. Ale zřejmě právě používají hodně ženských přídavných jmen ve druhém pádě, eventuálně se také objevuje pár podstatných jmen středního rodu v prvním a čtvrtém pádě. V těchto případech je koncovka vždy “é”, a to nám zní jako , “äh´.”

Tyto rozdíly v používání “e” přechod z jednoho jazyka do druhého zrovna nezjednodušují. Jana například má sklony k tomu, že si v hospodě objednává “Tää” místo “Tee”, zatímco já se musím nutit k tomu, říci opravdové “wäwäwä”, když říkám internetovou adresu česky. Dost o problému s “e” a “äh”.

Když jsem před pár dny stál po okružní pěší trase přes Čerchov a Sádek na benzinové pumpě u hraničního přechodu Waldmünchen / Lísková, objevil se docela jiný problém  – a to totiž ten, že jsem u sebe už neměl hotovost a teprve v momentě, kdy jsem naplnil nádrž, jsem si všiml nápisu na čerpacím stojanu, že nepřijímají kreditní karty. Přemýšlel jsem krátce, zda bych měl uvést své přiznání pravdivými slovy, že jsem právě dorazil pěšky z Nemanic, haha, což mě ale poté odradilo – kdo ví, zda tento vtip není v Čechách už trochu zatěžující.

Krizový rozhovor proběhl nejprve hladce. Kámen úrazu přišel ale teprve s otázkou na poznávací značku auta, kterou pokladník ze svého místa nemohl vidět. “N -EO pět nula sedm”, odvětil jsem. “N-co?” Díky bohu jsem si okamžitě vybavil tu správnou asociaci: Viděl jsem před sebou Janu, která si objednala v Norimberku “Tää” a číšníka, který nevěděl, co chce. “N – ÄO”, vylepšil jsem to tedy, a muž u kasy psal “N – EO” do formuláře.

Mnohdy sestává jazyková bariéra jen z jedné maličkosti – právě z “e” nebo “ä”. Jindy jsou zase cesty mezi češtinou a němčinou propletené a tajemné. A tak se dodnes ptám: Jakto, že z vesnice Wassersuppen nebylo něco jako Vodní Polévka, ale Nemanice – “Habenichts”?