Dvojí spropitné

Gastronomie je a zůstane nevyčerpatelným tématem. Tentokrát jde o spropitné, které, jak se zdá, má v Česku jen stínovou existenci, a kromě toho prozrazuje jistou duševní spřízněnost Čechů a Rakušanů.

Jednou ve starých dobrých časech, kdy ještě existovaly marky a šilinky, jsem se s rakouskými autorskými kolegy nacházel v jednom vídeňském předměstském lokálu. Na konci večera obnášel celkový účet 862 šilinků. Vůdce naší party podal číšníkovi, který nás po celé hodiny zásoboval jídlem a pitím, 1000 šilinkovou bankovku a řekl bez mrknutí oka: „870.“

Nejdřív jsem si myslel, že jsem se přeslechl. Když mi bylo jasné, že jsem se nepřeslechl, čekal jsem, že číšník bude rozdávat facky, ale on způsobně poděkoval a vrátil 130 šilinků. Když jsem poukázal na to, že spropitné nečinilo ani 1 % a v této souvislosti zmínil, že bych to byl zaokrouhlil nejméně na 900, ne-li dokonce na 950, mí společníci u stolu se do mě pustili. „Tady je opět jednou vidět nafoukanost Němců s jejich nafoukaným spropitným!“ zaznělo. „Takové spropitné můžeš dávat u sebe doma – ale ne tady u nás v Rakousku!“

Na tento zážitek jsem si vzpomněl na sklonku onoho večera, který jsem strávil se svou přítelkyní a naším společným přítelem Jirkou v jednom plzeňském lokálu. Náš účet činil 952 korun. Číšnici jsem dal tisícovku a řekl: „v pořádku!“ Přitom jsem zpozoroval, jak Jirka sebou lehce trhl. Tušil jsem, proč. Cestou k zastávce autobusu jsem se ho zeptal, kolikpak jsem měl dát, načež on bez začervenání odvětil „960“. Pro mě se po druhé v životě zhroutil svět. Copak jsem teprve nedávno v jednom českém časopisu nečetl komentář na téma „spropitné“, jehož autor volal po pravidlu 10 %? A: nevedl jsem snad diskuzi s jedním českým přítelem, který označil Němce za „korunkáře“, tedy malicherné lidi, kteří každou korunu dvakrát otočí?

Jirka mi vysvětlil přibližně následující: Za socializmu prý spropitné beztak neexistovalo. Spropitné by bylo bývalo přímo urážkou. Po roce 1989 si lidé na spropitné zvykali jen pomalu – hlavně díky cizincům, kteří ho dávali podle svých zvyklostí. A dnes?  Dnes prý v hospodě, kterou pravidelně navštěvuje, nedává vůbec spropitné, nebo téměř žádné. Ostatně, konzumuje tam dost, a kromě toho platí většinou kartou, v tomto případě stejně není spropitné obvyklé. Tady jsem pochopil, proč je člověk v českých lokálech dotazován, zda bude platit hotově nebo kartou, dokonce i tehdy, když vypil jen jednu kávu; platba kartou se zjevně stala oblíbeným nástrojem vyhýbání se spropitnému. Když je naproti tomu v lokálu cizí, pokračoval JIrka, sice prý dává spropitné, ale daleko menší. Jen od pražských fracků, nebo právě od cizinců jako jsem já, se očekává více, kvůli čemu bych prý měl zůstat u mých pěti až deseti procent.

Problém ale ve mně dále hlodá. Kvůli čemu se pak téměř deset let učím česky? Abych se v zemi mohl zcela normálně pohybovat. Současně bych personálu v gastronomii rád dal to, co jim dle mého názoru náleží. Mám tedy na výběr jen to, že buď budu považován za typicky nafoukaného Němce, který s velkým gestem rozhazuje své peníze na všechny strany, nebo když budu dávat spropitné podle českého tarifu, za typicky německého korunkáře.

Pozoruhodnou zůstává skutečnost, že spropitné existuje v českém jazyce dvojmo, ačkoliv často není jednoduše dáváno vůbec, nýbrž spíše ve výši „nula celá nula promile“ dle silničního zákona. Snad abychom měli na výběr, co nedávat – jestli žádné dýško nebo žádné spropitné.