Osmdesát let útěku a vyhnání

Téměř před pěti lety, na jaře 2020, si státní zmocněnci pro vyhnance, vysídlence a osoby, později vysídlené z řad etnických Němců společně připomněli 75. výročí konce války a útěk a vyhnání Němců z Východu. Vzhledem k pandemii koronaviru, která v té době řádila, nebylo bohužel možné tuto událost připomenout tak, jak by bylo třeba. O to důležitější je v nadcházejícím roce 2025 uctít osudy lidí postižených útěkem, vyhnáním a odsunem, připomenout si jejich utrpení a vyvodit z něj poučení pro budoucnost.

Nikdy nesmíme zapomínat, že vyhnání a deportace mnoha milionů Němců a příslušníků jiných národů z jejich vlasti na počátku druhé světové války a po ní měly svou prehistorii: Vždyť nacionálně socialistické Německo bylo zodpovědné za dobyvačnou a vyhlazovací válku vedenou s mimořádnou brutalitou zejména ve východní Evropě a za genocidu evropských Židů. Připomínání těchto událostí a imperativ „nikdy více“ jsou nezbytnou součástí naší kultury paměti a národní identity. Současně však také znamená odpovědnost a mandát vždy se zasazovat o mír ve svobodě, o demokracii a lidskou důstojnost a bojovat proti válce, nenávisti mezi národy a vyhánění.

Připomínat si útěk a vyhnání Němců před osmdesáti lety a odsun Němců v Rusku, k němuž došlo předtím, je o to důležitější, že Evropa (a bohužel nejen Evropa, vzpomeňme například na Blízký východ) je opět kontinentem, na němž se vedou útočné války, rozdmýchává se národnostní nenávist a dochází k masakrování a vyhánění lidí. Po válkách v Bosně a Hercegovině a v Kosovu v 90. letech 20. století, podněcovaných snahou o „etnické čistky“ a národnostní a náboženskou nenávistí, je to dnes ruská invaze na Ukrajinu se statisíci obětí a miliony vysídlených osob a vyhnání téměř veškerého arménského obyvatelstva z Náhorního Karabachu, které nebylo světovou veřejností vzato na vědomí ani sankcionováno, co nás nechává v úžasu.

Tyto příklady z nedávné minulosti i současnosti dokládají jaké to má důsledky když vyhnání není odsuzováno, když se s jeho historií komplexně nevypořádáme a neukotvíme ji v kolektivní paměti. Rok 2025 nyní nabízí příležitost připomenout si události útěku, vyhnání a deportace spolu s přeživšími dobovými svědky. Připomínáme si ty, kteří byli zabiti v internačních a pracovních táborech, postižené, deportované na nucené práce a nesčetné oběti znásilnění. Mnozí z těch, kteří byli postiženi excesy násilí, strádáním, hladem, zimou, nemocemi a všudypřítomnou zvůlí, zůstali traumatizováni po zbytek života, přičemž trpěly zejména ženy, děti, staří lidé a nemocní. Tato traumatizace nadále působí na další generace. Přestože byli ve své nové vlasti často nevítaní a diskriminovaní, vysídlenci významně přispěli k poválečné obnově Německa. Vysídlenci a později odsunutí přispěli k pozitivnímu vývoji Spolkové republiky Německo, zejména po jejím sjednocení. Zvláštní uznání si však zaslouží skutečnost, že vyhnanci již několik let po skončení války oslovili národy východní Evropy za účelem usmíření. Navzdory těžkým ztrátám se zasloužili jako stavitelé mostů o jednotu a budoucnost Evropy a společně o to usilují v současnosti a budoucnosti.